Když odborník na obezitu sám shodí 50 kg: Příběh psychoterapeuta a sportovce

O tom, jak vlastní zkušenost se 145 kily, psychoterapie i sport dokážou otevřít cestu k trvalé osobní změně i terapeutické práci s klienty

Od dětství jsem byl vždycky „větší“. Většinu spolužáků jsem přerostl nejen o hlavu, ale klidně i o dvě břicha. Naštěstí jsem měl odmala hezký vztah ke sportu, hrál jsem hokej, tenis, ping-pong, plaval, ale i tak mě silná nadváha provázela už od školních let. Později přišlo velmi sedavé zaměstnání a s ním nedostatek času i chuti se hýbat. Spoléhal jsem na to, že „pořád nějak funguju“, ale v jídle jsem se nijak neomezoval. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat – ručička na váze se jednou zastavila na čísle 145 kg.

Zhruba před patnácti lety jsem si ale řekl, že takhle to dál nejde, a v zásadě jsem všechno změnil od základů. Objevil jsem ketogenní dietu, která mě zaujala osobně i odborně. Dávala mi smysl, nabízela jasný řád a režim, který jsem tehdy potřeboval, a cítil jsem v ní obrovský terapeutický potenciál. A tak začala moje cesta ke zdraví, sportu a posléze i terapeutické praxi v péči o klienty s obezitou.

Zásadní roli v mém hubnutí i v následné práci s lidmi sehrálo především mé odborné vzdělání a touha vrátit se zpět k pomáhající profesi. S rostoucí praxí v terapii obezity jsem si ověřil, že nadváha není jen otázkou „nežrat a hýbat se“, jak často tvrdí lidé, kteří nikdy s váhou nebojovali. Problém je mnohem hlubší a složitější. Ne každý miluje sport, ne každý má kapacitu začít běhat nebo cvičit. Je potřeba hledat cesty, které zohledňují individuální potřeby, možnosti a psychologické souvislosti každého člověka.

To, že jsem sám zhubnul, mi samozřejmě žádnou automatickou kvalifikaci pro práci s klienty nezaručuje! K tomu je nutné především kvalitní odborné vzdělání a dlouhodobá praxe. Přesto ale osobní zkušenost a mé „nastavení“ hrají zásadní roli v porozumění a empatii. Velmi dobře znám ten pocit, kdy jídlo „volá“, jak je těžké odolat všem lákadlům a přitom si udržet radost ze života. Patřím k lidem s velice „efektivním“ metabolismem – když běžím 100 kilometrů v horách, je to výhoda, protože mi stačí relativně málo energie. Jenže v běžném životě to znamená, že musím myslet na to, co jím. Ano, i já, sportovec a běžec, musím být v jídle obezřetný.

Dnes se věnuji výzkumu motivace k jídlu a vytvářím individuální strategie pro své klienty. Zjistil jsem, že spojení psychoterapie a ketogenní diety bývá často klíčem k úspěchu v hubnutí. Dlouhodobá terapie je pak cestou k trvalému zlepšení a udržení zdravé hmotnosti – byť rozhodně ne jednoduchou. Věřím, že udržitelné změny životního stylu jsou možné jen tehdy, když člověk opravdu porozumí svému vlastnímu vztahu k jídlu, naučí se pracovat s emocemi a myšlenkami a nebojí se hledat právě tu svou „ideální“ cestu.

Mně osobně se daří držet váhu v rozumných mezích hlavně díky pravidelnému sportu a relativně dost střídmému jídelníčku. Ročně naběhám kolem 3000 kilometrů, alkohol piju jen výjimečně. Zároveň se ale nevyhýbám žádné skupině potravin.

Mým cílem je ukazovat lidem, že na své cestě za zdravou váhou nejsou sami. Mohou postupovat systematicky a zároveň citlivě, s ohledem na své možnosti, nálady a životní situace. Věřím, že díky vlastnímu příběhu dokážu lépe porozumět jejich obavám a nejistotám. Na druhou stranu si musím dávat velký pozor, abych klientům nevnucoval svou osobní cestu jako jediné správné řešení – to by byla obrovská terapeutická chyba. Jsem přesvědčen, že pro každého existuje právě ta jeho ideální cesta, a rád pomohu najít tu vaši.